Vzpomínám, jak tehdá před léty...

Ahoj drůbeži!

Dnes mám za sebou velmi náročný den. Dnes jsme pohřbívali dědu, velikána všech velikánů a to nejen tělem, ale hlavně duchem. Dnešní rozloučení bylo velmi důstojné, hold mu přišlo vzdát mnoho lidí, což ostatně svědčí o tom, jak veliký to byl člověk. 

Jako katolík měl poslední rozloučení samozřejmě v kostele. Letmým mlhavým pohledem jsem zde zahlédla zástupce mnohých politických stran, někteří zde byli možná dokonce poprvé. Mši svatou sloužil pan děkan, dědečkův švagr, koncelebrovali 3 polští kněži a ministrovali dědovi vnuci. Hudební doprovod během obřadu adekvátně doplňoval atmosféru, a tak oko v celém kostele nezůstalo suché. Hudební doprovod během průvodu z kostela na hřbitov byl ovšem slabší. Celkově ale doufám, že by byl děda spokojen.

Já bych ovšem chtěla vzpomenout na dobu před léty, kdy byl děda ještě plný síly. Když jsem byla malá holka, bývala jsem dost nemocná, do školky jsem tedy nechodila, a tak jsem předškolní léta trávila právě u dědy a babičky. Děda byl vyznavačem pravidelnosti v životosprávě. Každé ráno snídal a každý večer večeřel půl litru melty a 3 krajíce suchého chleba. Nikdy jsem ho neviděla, že by tohle pravidlo porušil. Po snídani a ranní modlitbě sedával se mnou u stolu, zatímco jsem teprve snídala já, a cvičili jsme spolu oči. Naproti jejich domu je zahrada, v té zahradě je strom a na něm sedávali ptáci. Střídali jsme tedy pohled do dáli- na ten strom a počítali jsme sedící ptáky a pohled na blízko- na jeho vrásčitou ruku. Po snídani jsme nakrmili slepice a ovce a šli jsme k mojí tetě pracovat na pole, přesazovat sazeničky, krmit králíky a v mém případě hlavně si hrát s bratranci, sestřenicí nebo sousedkami. 

Nejraději vzpomínám, jak mě děda učil sbírat mandelinku bramborovou, jak v sedě odpočíval za boudou a pozoroval ptáky a dle toho pak předpovídal počasí, jak se mnou večer po kuchyni tančíval tango, jak plnil piliňáky v zimě, později jak nás vnoučata doučoval němčinu, francoutštinu, latinu, ekonomii, právo prostě co kdo potřeboval.

Vyjma pravidelné melty s chlebem bylo ještě jedno zajímavé pravidlo. Děda snad nikdy neměl špatnou náladu. Neustále se usmíval, spiklenecky pomrkával a hovory prokládal různými průpovídkami. 

Odpočinutí věčné dej mu, Pane, a světlo věčné ať mu svítí, ať odpočívá v pokoji!

A vy, moje milá drůbeži, zkuste si někdy místo sprostých nadávek ulevit hesly: " třesky plesky, padaj švestky!" Nebo : " buchty mejdlo!" " do Prahy!" Případně je- li váš hněv soustředěn na jednu osobu, doporučuji :" mecenáši, jen to práší!" " ty pragmatická sankce!" Anebo zkuste nějakou klasiku, drama v latině, francouzštině nebo jiném jazyce, děda míval v zásobě několik monologů a úspěch byl vždy zaručen, místo hněvu jsme se s dědou vždycky pěkně nasmáli...