Hlavně zůstat v klidu

Ahoj drůbeži!

na hodinách je poledne, venku je tma jak v pytli a mně už se zase nic nedaří. A tak sedím a přemýšlím...přemýšlím, že cokoli udělám ponese s sebou nějaký následek a tak nějak poslední dobou je ten následek vždycky špatný. Vím, že to všichni určitě znáte, ale dovolím si uvést pár příkladů:

• Kuře v noci nespí. Já nespim. Když se tedy rozhodnu ráno celé zmlácená vylézt z kurníku, kuře akorát usne. Nikdo mi nevymluví, že to nedělá schválně!
• Kuře nespí několik nocí, za to hezky spí přes den. Naplánuju si tedy denní aktivity tak, abych si na chvilku taky mohla zdřímnout. Sotva ulehnu, zazvoní návštěva, pošťačka, jehovisti atp. Kuře je vzhůru, vříská... asi začnu taky.
• Kuře se nehorázně pokaká. Sahám pro vlhčené ubrousky, které ani za nic nejdou vytáhnout tou pidi škvírou. Potřebuju k tomu obě křídla, vyndavám ubrousek a kuře si mezi tím maže tu hnědou nadílku po nožkách, křidýlkách, hlavičce, koberci.... znáte to, hlavně klid, vždyť o nic nejde!
• Když konečně kuře zase zabere, beru si počítač, abych udělala něco do práce, napsala článek, odpověděla na milion mailů. Jakmile se dostanu přes intelektuální krizi a jsem schopna formulovat konečně normální a dokonce i rozvité věty, kuře se rázem probudí. Následuje návrat k nejen intelektuální krizi.
• Je krásný den, máme spousty času a kuře krásně spapá cokoli. Otvírá zobáček, prohlíží knížku... radost pohledět. Je blbej den, nestíháme, už jsme někde měli být. Honem krmím kuře, které zobáček dobrovolně odmítá otevřít. Bere mi lžičku, plive polívku všude kolem. Odcházím s hodinovým zpožděním, kuře je hladové a já jsem se musela jí převlíct a umýt vlasy.
• Kuře tři sta krát zahodí všechny hračky, já je neustále sbírám, kuře pořád řičí. Přestanu hračky sbírat, kuře řičí pořád stejně. Odejdu z místnosti, kuře si v tichosti sedne  a počítá si s úsměvem puntíky na teplácích. Nemůže normálmně říct, že mu vadim?! 
• Večer, kdy jsem na pokraji duševních a fyzických sil, kdy kuře od rána vřeští a já se pořád snažím ho nezabít, přijde kohout domů. Kuře se usmívá, ani nepípne. Způsobně si prohlíží knížky, pomrkává na kohoutka a kohout naprosto nechápavě kouká na mě, na mé kruhy pod očima, na brutálně špinavé oblečení, na ten svinčík, kterej všude leží.  Naštěstí jsem už tak unavená, že nemám sílu cokoli vysvětlovat ani se obhajovat a už vůbec ne se vztekat.

Ještě, že jsem ta silná osobnost, kterou nic nerozhodí. Natož nějaký rostoucí stoličky!

Mějte se krásně a buďte v klidu, jako já!
Vaše Galina