Podzimní okénko
Ahoj drůbeži!
Nemůžu se nabažit pohledu z okna. Já osobně podzim miluju. Mlhavá rána, na zemi blátíčko, hnijící listí a při pohledu nad sebe ty tisíckrát omílané barevně zbarvené stromy. Před okny máme několik jírovců, mám je ráda už od mala. Jsou nedílnou součástí mého dětství. Na podzim jsme pod nimi sbírali kaštany, v zimě jsme pod nimi sáňkovali, na jaře hrávali na babu a v létě jsme si pod nimi nechávali zamilované dopisy a odvážlivci pod nimi jezdili na kolech. Rostou ve svahu a jejich kořeny jsou místy vystouplé jako žíly na upracovaných rukách. Jako malá jsem si myslela, že je ten svah hřbetem obrovské ruky poseté žílami, jako má moje maminka.
Hned pod těmi jírovci je malá základní škola. Moje základní škola! Dostává právě novou fasádu, určitě si to zaslouží, holka jedna žluťoučká. Nejmilejší překvapení pro mě ale bylo, že je tam školníkem stále ten samý úžasný školník, kterého pamatuju i já. Je to školník jako z pohádky, velký fousatý chlapák. Nikdy nezkazil žádnou legraci, uměl se smát na celou školu, rošťáky chytal za "flígr"... no prostě nejlepší školník ze všech školníků.
Každý den jsem si to metelila přes silnici s velkou fialovou školní taškou na zádech, v na honem nazutých botách a s rozeplým kabátem. Mám školu totiž naproti kurníku, takže jsem chodívala trochu na poslední chvíli a kabát prostě nemělo smysl zapínat (vyjma toho, když se koukala maminka z okna, to jsem nosila i tašku na obou ramenech). Ale abyste si zase nemysleli, že jsem jen přeběhla. Vchod do školy proti našim oknům je vchod pro učitele, takže my, ubohá kuřata školou povinná, jsme musela budovu oběhnout z druhé strany.
Když jsem byla ve druhé třídě, bylo jednou ráno hrozné náledí. Bylo tak strašné, že jsem se prostě nemohla udržet na pařátkách. Pan školník stál ve dveřích a s úsměvem mě pozoroval. Když už jsem s sebou švihla asi po padesátý, hřmotně se rozesmál a vykročil ke mně. Chytil mě za bundu na zádech jako kotě a odnesl mě milosrdně do šatny. Náš pan školník je prostě hrdina!
Mějte se pěkně, moje milá drůbeži! Já se ještě chvíli budu kochat pohledem z okna a pak se zase navrátím k těm haldám krabic a půjdu vybalovat....
Vaše Galina
Nemůžu se nabažit pohledu z okna. Já osobně podzim miluju. Mlhavá rána, na zemi blátíčko, hnijící listí a při pohledu nad sebe ty tisíckrát omílané barevně zbarvené stromy. Před okny máme několik jírovců, mám je ráda už od mala. Jsou nedílnou součástí mého dětství. Na podzim jsme pod nimi sbírali kaštany, v zimě jsme pod nimi sáňkovali, na jaře hrávali na babu a v létě jsme si pod nimi nechávali zamilované dopisy a odvážlivci pod nimi jezdili na kolech. Rostou ve svahu a jejich kořeny jsou místy vystouplé jako žíly na upracovaných rukách. Jako malá jsem si myslela, že je ten svah hřbetem obrovské ruky poseté žílami, jako má moje maminka.
Hned pod těmi jírovci je malá základní škola. Moje základní škola! Dostává právě novou fasádu, určitě si to zaslouží, holka jedna žluťoučká. Nejmilejší překvapení pro mě ale bylo, že je tam školníkem stále ten samý úžasný školník, kterého pamatuju i já. Je to školník jako z pohádky, velký fousatý chlapák. Nikdy nezkazil žádnou legraci, uměl se smát na celou školu, rošťáky chytal za "flígr"... no prostě nejlepší školník ze všech školníků.
Každý den jsem si to metelila přes silnici s velkou fialovou školní taškou na zádech, v na honem nazutých botách a s rozeplým kabátem. Mám školu totiž naproti kurníku, takže jsem chodívala trochu na poslední chvíli a kabát prostě nemělo smysl zapínat (vyjma toho, když se koukala maminka z okna, to jsem nosila i tašku na obou ramenech). Ale abyste si zase nemysleli, že jsem jen přeběhla. Vchod do školy proti našim oknům je vchod pro učitele, takže my, ubohá kuřata školou povinná, jsme musela budovu oběhnout z druhé strany.
Když jsem byla ve druhé třídě, bylo jednou ráno hrozné náledí. Bylo tak strašné, že jsem se prostě nemohla udržet na pařátkách. Pan školník stál ve dveřích a s úsměvem mě pozoroval. Když už jsem s sebou švihla asi po padesátý, hřmotně se rozesmál a vykročil ke mně. Chytil mě za bundu na zádech jako kotě a odnesl mě milosrdně do šatny. Náš pan školník je prostě hrdina!
Mějte se pěkně, moje milá drůbeži! Já se ještě chvíli budu kochat pohledem z okna a pak se zase navrátím k těm haldám krabic a půjdu vybalovat....
Vaše Galina
Komentáře
Okomentovat