Abrakadabraka

Ahoj drůbeži! Blíží se nám volby, což jistě víte. Předvolební šílenství začíná. Achjo! Když jsem šla prvně volit, nemohla jsem se dočkat. Svůj politický názor jsem měla vcelku rychle ujasněný a ráda jsem debatovala se spolužáky o různých věcech. Co by se mělo, co zase ne... jestli tedy dříve bylo lépe, anebo nebylo. V celku musím říct, že mě to bavilo, sledovala jsem různé letáky, billboardy, debaty v televizi a snažila jsem se k tomu přistupovat co nejzodpovědněji. Ovšem nepamatuji se, že bychom si se spolužáky mezi s sebou nadávali za své názory. Jo, to byly ještě nefacebookovské časy! Naprosto ale nechápu, co se za tich pár let stalo. Hysterii okolo volby prezidenta doteď nechápu. Fanatické náboženství okolo knížete mi přišlo z počátku k smíchu, ale s přibývající hysterií některých lidí mě to začalo děsit. Vážně si nepamatuju, že by tihle lidé se stejným nadšením sledovali jakékoli jiné volby. Skutečně má prezident takovou moc,že má smysl šílet jen okolo něho? Není snad důleži...

Ahoj drůbeži! Dnes se nebudu kochat žádnými vzpomínkami ani pohledy z okna. Dnes se moje oči upírají na nehty. Přemýšlím, kolik toho ještě moje nehty vydrží. Za poslední dobu dostávají docela zabrat. Neustále totiž něco myju, přepírám, odskvrňuju, leštím a samozřejmě lakuju. Říká se, že křídla jsou vaší vizitkou. No, tak to tedy potěš kýbl! Neustále svádím boj s tím, jak vypadat upraveně, a přitom zvládat péči o kuře a domácnost. A tak neustále piluju, zapilovávám, zkracuju, podlakuju, lakuju, nadlakuju, vysoušim,... a mojí největší specialitou je obtiskávání různých předmětů do nezaschlého laku. Zkoušela jsem i nehty gelové a musím říct, že to bylo moje nejspokojenější období, co se nehtů týče. Vydržely vážně všechno a největší zásluhu na tom měla moje skvělá nehťačka. Gelovky jsem nosila poměrně dlouho a nosila jsem poměrně dlouhé. Nikdy se mi žádný nezlomil ani neodštípl, nikdy jsem neřešila plíseň.. prostě byly skvělé. Nejlepší na nich bylo, že se daly celkem dobře používat ...

Ahoj drůbeži! Nemůžu se nabažit pohledu z okna. Já osobně podzim miluju. Mlhavá rána, na zemi blátíčko, hnijící listí a při pohledu nad sebe ty tisíckrát omílané barevně zbarvené stromy. Před okny máme několik jírovců, mám je ráda už od mala. Jsou nedílnou součástí mého dětství. Na podzim jsme pod nimi sbírali kaštany, v zimě jsme pod nimi sáňkovali, na jaře hrávali na babu a v létě jsme si pod nimi nechávali zamilované dopisy a odvážlivci pod nimi jezdili na kolech. Rostou ve svahu a jejich kořeny jsou místy vystouplé jako žíly na upracovaných rukách. Jako malá jsem si myslela, že je ten svah hřbetem obrovské ruky poseté žílami, jako má moje maminka. Hned pod těmi jírovci je malá základní škola. Moje základní škola! Dostává právě novou fasádu, určitě si to zaslouží, holka jedna žluťoučká. Nejmilejší překvapení pro mě ale bylo, že je tam školníkem stále ten samý úžasný školník, kterého pamatuju i já. Je to školník jako z pohádky, velký fousatý chlapák. Nikdy nezkazil žádnou legraci...

Ahoj drůbeži! Dnes mám gigabrutonetohemto perný den. Bohužel jsem zjistila, že jsem dnes asi ještě ke všemu vstala levým pařátem. Ale já se nevzdávám a jedu dál. Moje milá, rozmilá Pinkačka mi vždy excituje na tu správnou hladinu. Kdyby měl kurník průhledné stěny, asi by se kolemjdoucí bavili nad mými tanečními kreacemi. Jenže já to jinak neumím, když mám spěchat, tak takhle. Já ubohá slepice všude samé krabice a konec v nedohlednu asi z toho zhebnu. Jsem slepice v krabici, jsem z toho na palici! Kuře pořád pokvokává, což mi zrovna nepřidává. "So what", křičí tu Pink balím to pořádně, nejsem přece flink! Proč jen mám tolik věcí a proč mám blbý keci, když mi chce někdo pomoct? Protože já sama umim, protože jsem slepice, já i bycha dohonim, tak se třeste, Hořovice! Vzpomínej tu na mě v dobrém, ty středočeská vesnice. Nedávám Ti ještě s bohem, ale páčko, Tvoje slepice. Vaše Galina

Ahoj drůbeži! Konečně mám chvíli, a tak se Vám zase mohu ozvat. Událo se toho tolik, že vlastně nevím, kde začít. Jak už jsem předesílala, dějí se u nás v kurníku nějaké ty změny. Občas mohou nastat okolnosti, kdy jsme nuceni zvednout křídla a trochu popoletět. V mém případě je to let trochu delší, než "co by kamenem dohodil", dokonce řekla bych i ani "co by Šemík doskočil". Každopádně cílová destinace není nic jiného než můj rodný kurník. Ano, je to tak. Kdo mě zná, ví, že je to skoro k neuvěření. Nemám nic proti svému rodnému kurníku, ale vždycky jsem se těšila, až budu moci zvednout křídla a popoletět. Nejprve to bylo do krásného sto věžatého centrálního kurníku, a pak tradááá frnk ještě kousek na východ. Psala jsem Vám, jak si tu s kohoutem budujeme kurníček a jak moc tu jsme spokojeni. Tudíž je asi jasné, že se sem budeme chtít jednou vrátit. A my se vrátíme! Zatím se nám tu o kurník a nějakou tu místní zvířenu bude starat jiný pár a my věříme, že tu bud...